Hlad bolí, ale štíhlost za to stojí!

Únor 2014

V procesu!;)

27. února 2014 v 20:36 | Kamille
Jsem ve fázi odpovídání na zprávy a některé komenty.. Konečně se blíží prázdniny! Už aby to bylo, cítím se strašně provinile že vás tak zanedbávám!:*
Držte se kočky<3

:P

21. února 2014 v 2:06 | Kamille
Čau:) Na víkend odjíždím pryč, ale slibuju, že pak se vám budu věnovat

"příznaky"? 2

3. února 2014 v 0:45 | Kamille |  Deníček
Ahojky:),
dneska jsem tu, abych doplnila pár věcí, co jsem k první části napsat nestihla. Jedná se pořád o to, jak se na mě (ne)projevují mé pokusy o hubnutí (netroufám si tomu zatím říkat Ana, páč nejsem výrazně hubenější než na začátku ani nemám diagnózu PPP).
Kromě toho, jak podivně reaguje okolí, jsou i změny, které pozoruju jenom já. Například krámy. Dřív jsem měla menses vždy po 7 dní, teď mívám jen po 3-4 dny a výrazně menší intenzity. Pak je nedostatek živin znát i na mé kůži apod., totiž že když se kdekoli dotknu své kůže, docela dost to bolí. Tudíž mě bolí prakticky všechen fyzický kontakt. Nic příjemného. Kdo z vás to tak taky má?:O
Všechny ranky, jizvičky i otlaky (kterých mám teď nehorázné množství) se hojí šnečím tempem, pokožka je suchá a to zdaleka ne jen kvůli zimě. I se stavem mých vlasů to jde od desíti k pěti. Mám vlasy od přírody hodně kudrnaté(ale ne afro) a ty jsou samy o sobě suché a hrubé. Já si je žehlím a používám spoustu různejch masek. Teď například mám na hlavě takovej zábal, jestli tohle nenapraví aspoň 80% škod (vždycky ty moje přípravky skvěle fungovaly, ale teď teda nic moc..) tak už vážně nevím co s tím.
Taky se mi věčně točí hlava, jsem neustále unavená a často nechtěně usínám. Dobře, nespím sice těch ideálních 8 hodin denně, ale ani tak málo, abych běžně usínala ce škole, v buse, prostě kdekoliv..
Pak mám z toho všeho taky nervy totálně v p**eli, co si budem povídat..
Ve škole se to těžký období snad už úplně uklidnilo, takže doufám, že to bude v pohodě.. Zatím se držím docela dobře.:)
Mimochodem, v souvislosti s člověkem, který mě nezištně vyléčil ze závislosti na sebepoškozování, jsem o tom řekla své nejlepší kamarádce. Totiž o tom, že jsem na tom byla závislá a že jsem díky němu přestala(o tom jindy). Žádné detaily, ale ty si ona ode mně ve škole nejspíš vyptá, takže se budu muset připravit.. Každopádně se cítím trochu líp, že jsem o tom někomu na rovinu řekla a mám tak víc síly tajit ten zbytek.. No potěš :)
Tak už padám, jdu si ještě smýt to svinstvo z vlasů :D
Pa kočky, dávejte na sebe pozor :)*

"příznaky"?

1. února 2014 v 5:22 | Kamille |  Deníček
Holky, já už fakt nevím, co to se mnou je..
Vždycky jsem mívala ve všem tak jasno. Věděla jsem, o čem můj život je, všechno jsem chápala a se vším jsem se dokázala vyrovnat. Ale od období, kterému říkám Velká krize (zhruba dva roky zpátky), se všechno začalo postupně kazit. Strašně jsem přibrala, můj prospěch ve všem, čemu se věnuju, se výrazně zhoršil, upadala jsem do hlubokých depresí... Pak jsem se trochu uvědomila a začala jsem se pokoušet o nápravu. Přidala jsem ve škole, snažila jsem se vrátit své spací návyky do normálu nebo aby byly aspoň trochu snesitelné a začala jsem se skutečně snažit o zhubnutí. Ale jelikož jsem si už za počátků Velké krize nehorázně domrvila stravovací návyky, bylo to a stále to je téměř nemožné..
Pak jsem se nějak dostala k Aně a ta mě dovedla k sebepoškozování (z toho jsem díkybohu venku, ale o tom jindy), pak sociální fobie a na to jsem ještě zjistila, že mám odmalička OCD(aneb Ať žije brouzdání po wikipedii)..
Když už psychické poruchy, tak pořádnej paklík najednou, co? To je teda ale hnusná spravedlnost..
Poslední dobou se to se mnou zase zhoršuje. Mým úplně největším problémem teď je, že jsem jaksi mimo sebe. Nejsem schopna cokoli vnímat a nemám žádnou kontrolu nad svým životem. Už hodněkrát jsem si prošla obdobím, kdy se na mě všechno sypalo (jako asi každý), ale tentokrát mám pocit, že jsem si sama zvolila stav, ve kterém teď jsem, že si to na sebe sypu sama. Ale sype se to dál a dál a já jsem už tak hluboko, že to nedokážu zastavit.
Mám pocit, že o tom potřebuju s někým mluvit. Nejlíp bych asi udělala, kdybych o svejch problémech řekla J. (můj kluk). Hodněkrát jsme se už bavili o podobnejch věcech. Párkrát mi taky něco ujelo a já to musela žehlit. Taky jsme se kvůli tomu dvakrát málem rozešli. A přesto pořád přemýšlím o tom, jak bych mu řekla, že potřebuju pomoc. Je to vlastně takový můj sen. Já vážně potřebuju pomoc. Jsem zoufalá.
Ale nemůžu o tom přece nikomu říct, dokud dostatečně nezhubnu! Ano, jenom moje nechutná tloušťka mi brání v léčení mé dodrbané psychiky. Jenže ono to nejde! Prostě to nejde!
Už fakt nevím, co dalšího mám zkusit. Jím čím dál míň, snažím se pravidelně cvičit, ale pořád se prakticky nic neděje. Totiž asi něco jo.. Nezhubla jsem, naopak jsem opět na průměru kolem 68,5kg (to radši ani nebudu komentovat..), ani míry se mi nezmenšily. Ale nehorázné množství lidí mi tvrdí, že jsem pohubla. Podle mé učitelky klavíru dokonce "tak pět kileček".
Nechápu, proč mi to všichni najednou tak hromadně říkají. Že by se přece jen konečně začalo něco projevovat? Nemyslím si, mám poslední dobou tlustá zápěstí (podle toho to já určuju:).
Nezbývá mi tedy než se dál a dál pokoušet dostat se do cíle. Jednou to zvládnu.
Držte se, kočky